Metalcore

O hudbě 

Je křesťanský metalcore a obecně tvrdší křesťanská hudba špatná?

Jsem tady zase s nějakým tím příspěvkem do komunity. Tentokrát jsem se ovšem rozhodl vydat trošku jiným směrem než tím vyprávěcím, a to apologetickým. V tomto příspěvku bych rád trochu vysvětlil křesťanský metalcore a obecně tu tvrdší hudbu.

Je až s podivem, kolik lidí mi v posledním měsíci vytklo můj hudební vkus, někteří ho dokonce označili nepěknými slovy. Je mi vcelku jedno, kdo co poslouchá, nikomu necpu můj hudební vkus a ani ho nenutím aby poslouchal to co já, ovšem ten kdo mě zná, ví, že jsou jen dvě věci, díky kterým se opravdu urazím. Jedna z nich je to, když někdo řekne,že nemám hudební vkus. Ta druhá je zase, když někdo řekne, že to co poslouchám je nejhorší hudební žánr jaký jsem si mohl vybrat. 

Ještě než začnu, chci říct, že tento článek bude orientován předně na křesťanské čtenáře. Některé věci v tomto článku budou chápat jenom věřící čtenáři, takže pokud jsi nevěřící, tak jsem rád že čteš tento blog, ale omlouvám se, ale tento článek ti asi nic nedá a ani neřekne. 

Chtěl bych tedy uvést věci na tu úroveň, ze které to vidím já a další lidé, kteří jsou stejné povahy jako já. Pokusím se uvést názory pro křesťanský metalcore a zodpovědět otázky, které si vy, kteří nad tím přemýšlíte, ale pořád nevíte, kladete.

Co je to metalcore

Na začátek bych trochu upřesnil, co se vlastně pokouším obhájit. Metalcore je, dá se říct, směs extrem metalu a hardcore punku. Je typický a známý pro svoje melodické rify a breakdowny, které se vyznačují pomalým tempem, které ovšem vybízí k energickému skákání do rytmu hudby. Metalcore se dělí na několik sub-žánrů jako je melodic metalcore, Math metalcore, Deathcore.

Já budu převážně mluvit o Melodic Metalcoru a klasickém. Metalcore je také typický pro věci, které někteří lidé nazývají "blití do mikrofonu" nebo "Tomu zpěvákovi je špatně?" a tedy growl nebo scream. Pro ty z vás, kteří se moc neorientujete v hudebních názvech se takto nazývá to intenzivní křičení. 

Metalcorová ideologie, tedy to, o čem sekulární kapely zpívají jsou povětšinou nepodařené románky. Ovšem já se chci zaobírat křesťanskými interprety. O tom, o čem zpívají, budu mluvit později.

Otázky a odpovědi

Tady bych chtěl tedy začít. Tak se do toho pustíme.

Otázka: Není metalcore od satana? Nesloužil metal, tedy žánr ze kterého vznikl metalcore, k oslavování démonů?

Odpověď: Je rozdíl mezi křesťanským metalcorem a tím světským. Na rozdíl od světských skupin (Bullet for My Valentine, Avenged Sevenfold, Asking Alexandria), křesťanské kapely (Being As An Ocean, Underoath, Emery, Norma Jean) se opravdu snaží vyjádřit pocity, se kterými se hodně křesťanů ztotožňuje. 

Zprvu se metal obecně opravdu pokládal za projev satanismu, ovšem záměr byl opravdu jiný. Další věcí je, že každý hudební styl může být ve své podstatě špatný.Ať už se jedná o metalcore, rap, pop, folk atd.Stačí se podívat na hudbu, která se běžně hraje v mainstreamových radiích.Vždycky jde o postoje lidí, kteří hudbu produkují a s jakým záměrem.

Otázka: Proč jejich zpěv zní jako blití do mikrofonu? To neumí normálně zpívat? Proč musí tak křičet? 

Odpověď: Growl, nebo scream, neb jak tomu ty říkáš, blití do mikrofonu, se opravdu začal používat v death metalu. Právě do tohoto žánru se skvěle hodí, jelikož growl je takový až temný zvuk. Měl podtrhovat tu temnou stránku death metalu a vyjadřovat vztek. Ovšem křesťanští interpreti to začali vnímat jinak. Někteří to dělali jak styl nebo aby se začlenili do tehdejšího spektra tvrdých kapel, ovšem většina jich převzala growl a scream jako vyjádření pocitů, o kterých zpívají. Ty pocity jsou tak silné, že pro toho, který zpívá, zpívat tak aby přesně vyjádřil to co cítí právě tímto "growlem" nebo "screamem." 

Otázka: Vždyť Bůh by přece nechtěl abychom svoje hlasivky používali tímto stylem. Je to špatné! Bůh to nechce!"

(Vím, tohle je spíše argument než otázka.)

Odpověď: Promiň, ale jak můžeš vědět co Bůh chce, abychom se svými hlasivkami dělali a co ne? Když to můžeme dělat, naše hlasivky to umí tak proč ne? Tady bych ti rád odpověděl veršem z 1. Korintským  10, 31: Nuže – ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě. 

Pokud tedy není hlavním zpěvákovým cílem oslavit něco jiného než Boha tak v tom nevidím nic špatného

Otázka: Ale všechny texty křesťanských metalcorových kapel přece neoslavují Boha. Vždyť v některých se zpívá o braní drog a o vztazích.

Odpověď: Máš pravdu. Hlavní zpěvák skupiny Underoath Spencer Chamberlain byl závislý na kokainu. Texty, které zpívají (některé) popisují to, co cítil, když si toho heroinu dal. Ovšem, jsou to texty z křesťanským podtextem. Písnička, o které jsem psal dvě věty dozadu se jmenuje Breathing In a New Mentality. Zpívá se tam toto:

Oh, God! It's racing through my veins

I'm afraid there must be some kinda mistake

Oh, I'm in over my head again

reach in and grab a hold of me

I'm so scared that I've started to slip

They say that I'll never change

I'll prove them wrong

Tady popisuje, co cítil když si píchnul tu drogu. Na tomto ale přece není nic křesťanského řeknete. No to sice ne, ale je potřeba podívat se na celý text:

It's over

I hear the calling but its passing through

Clean me up show me how to live

Tear me down

Let me start again

Toto je konec písničky. Tady lituje toho co udělal, a říká tam že slyší to volání, ale nechává to tak. Prosí ať ho Bůh očistí a ukáže jak žít. Chce nový začátek. 

Další kapela, která zpívá o vztazích je Being As An Ocean. Asi nejznámější jsou díky své písničce The Hardest Part Is Forgetting Those You Swore You Would Never Forget. Tato písnička je o dvou milencích, kde láska jednoho z nich vyprchala. Zpívá tam o tom, jak moc je ta láska změnila a jak byla upřímná. Tato písnička je opravdu jenom o lásce. Nezpívá se tam nic o Bohu. Ale přece kvůli jedné písničce neodsoudíme celou kapelu ne? Vždyť metalcorové kapely nejsou worshipové kapely. Nemusí mít každou písničku o tom jak je Bůh úžasný. A také se to dá vyjádřit jinak. Vždyť hudba je projevem pocitů. Je projevem vás samotných a vašich pocitů. Stejně jako malování obrazu. 

Písnička, která následuje hned po té o lásce se jmenuje This Loneliness Won't Be Death Of Me. Tato písnička je naprosto nádherná. Mnozí ji přirovnávají k Davidovým žalmům. Celá písnička je vlastně naříkání na to, jak už nemůže pokračovat, jak se mu zdá, že chce se vším skončit. Text mluví za vše: 

After such tremendous abuse

Cause I’ve worked this ground since my youth

And still, the land has yet to bare any sort of fruit

I’ll continue to toil and plow

Hoping one day I’ll make You proud

‘What have a got to show?’

As I wipe the sweat from my brow

Obdělával jsem tuto zem už od mého mladí, a stále, země nenese žádný druh ovoce, budu dále orat a dřít, doufajíce, že tě jednoho dne učiním pyšným. Co ti můžu ukázat, když si utírám pot z mého čela?

So tired, so tired of showing Love so deep

That most aren’t even willing to feel

See what I’ve seen

Open your eyes and recognize that this is real

This season brings darkness so profound

I’ve become lost and can’t seem to be found

Contorted, racked with pain

I know should feel free, yet I continue to sing this sad refrain

I can’t sleep and food has lost its taste

God, I’m so sick of this place

V této části ž se dostává k tomu, co cítí opravdu silně: Tak unavený, tak unavený z projevů lásky tak hluboké, že většina ani nejsou ochotní cítit. Uvidět to, co jsem viděl já. Otevři své oči a poznej že toto je opravdové! Toto období nese temnotu tak hlubokou, že jsem se stal ztraceným a vypadá to, že nemůžu být nalezen. Zkroucený, ztrápený bolestí, vím, že bych se měl cítit svobodný, ale pokračuji ve zpěvu tohoto smutného refrénu. Nemůžu spát, jídlo ztratilo svoji chuť, Bože, je mi tak špatně z tohoto místa.

Právě díky těmto slovům si někteří lidé myslí, že je křesťanský metalcore špatný. Že nese špatného ducha. Jenže on sebou nese jenom hromadu pocitů, které jsou velice intenzivní. A stejně jako u předchozí písničky i tady se musíme podívat na konec:

Then I’m touched

By the hands of a brother

And like a rush

Passing through my exterior

I hear my name

A hush

A son, loved by a Father

I’ve been made alive again

Pak se mě dotýkají ruce mého bratra, a jakoby ve spěchu, jdu skrze svůj zevnějšek, slyším svoje jméno, umlkám, Syn, milovaný Otcem, jsem znovu živý, znovu ožívám.

Otázka: Metalcore je depresivní hudba. Lidé co ji poslouchají, mají sklony k sebevraždě a jsou depresivní.

Odpověď: Nechci tvrdit, že metalcore je veselá hudba. Některé křesťanské kapely opravdu mají povzbudivé texty (We Came As Romans). Ale jak jsem už psal, metalcorové kapely přece nejsou worshipové. Ti, co píší texty, píší o tom, co cítí. Tyto pocity můžou opravdu v někom vypůsobit smutek. Hudba obecně má obrovský vliv. Může měnit vaši náladu, způsobit to že brečíte, nebo jste veselí. Musíme si dávat pozor na to, co si pouštíme do hlavy. Ale říkat, že metalcore je špatný kvůli tomu, že je depresivní, je hloupost. Mám na vás otázku. Posloucháte jen křesťanské interprety, nebo si sem tam pustíte i světské (sekulární) interprety? Pokud jste odpověděli, že posloucháte jen křesťanské interprety tak dobře pro vás. Pokud posloucháte i světské interprety, tak bych vám rád položil otázku, jestli víte, co posloucháte. Věděli jste třeba, že písnička od Hoziera - Take Me To Church je o sexu a sexuální orientaci, která je naprosto přirozená, bez ohledu na to, jestli jste homosexuál, heterosexuál nebo bisexuál? Většina sekulárních interpretů píše o párty, chlastu, sexu a podobných věcech. Ovšem jsou tu i výjimky, mezi českýma třeba Voxel, Pavel Calta, Pekař.

A pokud se ohrazujete křesťanskými interprety, jako jsou Relient K, Hawk Nelson, FM Static nebo jakoukoliv non-worshipovou kapelou, tak bych se vás zeptal, jestli také víte, o čem zpívají. Sám jsem na těchto interpretech vyrůstal a mají opravdu skvělé písničky i texty. Ovšem, ne všechny jsou o Bohu. Hodně se jich týká životních hodnot, vztahů a pocitů.

Metalcore s sebou nese hodně intenzivních pocitů. Stačí, když se podíváte na nějaký živý záznam z koncertů třeba Being As An Ocean. Hlavní zpěvák Joel Qartuccio zapojuje publikum při živých koncertech, do výru dění.  Skáče do publika, je s lidma, po koncertu se s nimi třeba modlí a baví. Jeho projevy na pódiu při živých vystoupeních jsou opravdu nezapomenutelné.

Metalcore a lidé, co ho poslouchají, jsou podle mého názoru, velice emotivní osobnosti. Metalcore vám dá něco úplně rozdílného než ostatní hudba, a sice díky ní můžete lépe poznat osobnost zpěváka.

Nikomu neberu jeho hudební vkus a ani ho nijak nehaním, jen chci trochu uvést na pravou míru to, co se říká o metalcoru, a vyvrátit některé mýty a fámy.

 Vždyť přece jde o postoj v srdci a kolik z vás, vidí do srdcí lidí? 

...Hospodin zkoumá všechna srdce a všechna hnutí mysli rozpozná. Budeš-li ho hledat, dá se ti nalézt. (1.Letopisů 28:9b)

Takže to je asi všechno. Pokud se chcete ještě na něco zeptat, nebo máte nejasnosti, stačí mi napsat. Děkuju všem co jste si přečetli tento post. Snad se mi povedlo vysvětlit trochu metalcor a to okolo toho. 

Zdroje

songfacts.com

Youtube.com

Wikipedia.org

Tento článek byl vytvořen za pomocí dalších posluchačů metalcoru žánru, není to jen moje práce. Tímto bych jim rád ještě jednou poděkoval.

Rok 2015 Část 3.

Rok 2015

3. Část

A jsem tu s 3 (možná před)poslední částí. Popravdě, na tuhle část jsem se docela těšil. Baví mě vzpomínat na to, jaký to tam bylo a vlastně na to všechno. Chtěl bych se teď rozepsat o pár zážitcích a věcech, které jsem viděl, nebo které mě určitým způsobem zaujali. A taky o Francii. Tak jdeme na to.

Zvoní mi budík. Ospale se protahuju a s polootevřenýma očima se natahuju pro mobil, ze kterého hraje hudba, která mě probudila. "Čas vstávání 6:15" četl jsem z displeje. 

Jsme třetí den ve Francii. Za ty tři dny jsme toho zažili docela hodně. Já už od začátku týdne pracuju v kuchyni, kde pomáhám připravovat jídlo pro campery. Mezi crew se říká, že je to nejtěžší práce v campu. Stojíte skoro celý den na nohou a volno máte jen na hodinku a pak zase zpátky. Sranda to je jen tehdy, pokud umíte francouzsky. Jak jsem psal v předchozím postu, Francouzi jsou hodně pyšní na svůj jazyk. Já pracoval v kuchyni s člověkem, co anglicky mluví ještě míň než David. "John! John! You are doing a great job, thank you." Tyhle slova jsem slyšel několikrát za hodinu, vždycky když jsem dodělal nějakou práci, nebo jsem zrovna chystal nějaké jídlo. Takže abych se vrátil zpátky k mému příběhu...

Navlékl jsem na sebe tričko a kraťasy, obul crocsky a vylezl ze stanu. Venku už pražilo slunce a zpívali ptáci. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel o 3 stany doleva. "Spíš?" zavolal jsem na stan. "Ne. Nespím už tak od 5," řekl mi kamarád. "Ty jo, jak to?" 

"Nevím, prostě jsem se probudil a nemohl znovu usnout. Tak jsem si četl." 

"Aha. Ty jo, já bych spal." Řekl jsem svoji klasickou větu a společně jsme vyrazili na snídani. Naše spací místo bylo až na konci campu. Takže jsme museli přejít celý camp (,který nebyl zas tak velký), abychom se dostali do té krásné, kamenné budovy.

Asi byste čekali, že klasická francouzská snídaně se skládá z kafe (možná vína), velké francouzské bagety a hromady, hromady sýrů. Naše snídaně se opravdu skládala z kafe, bagety, ale ze sýrů ne. Měli jsme na výběr z müsli, cornflaků a nutely. Sladká snídaně. Co vím, tak Francouzi víno na snídani nepijí. Každý správný moravák ví, že víno na snídani je tak na to, aby vám bylo blbě. Na ráno je slivovice. Ale zpátky k mojí storce...

Seděli jsme u stolu a protože oba nemáme moc rádi sladký snídaně, mazali jsme si na bagety majonézu. Měli jsme majonézu ke všemu. Ráno, jako svačinu, na oběd, na další dvě svačiny, pak na večeři  a na pozdní večeři. Majonéza je strašně dobrá věc.

"Ty jo. Tady mají jen robustu. Fakt bych si dal kafe. Nějaký kvalitní presso."

"Hej mluvíš mi z duše," odpověděl jsem posmutněle kamarádovi."

„Tak mi nalej tu robustu a dej mi do ní nějaký ten sirup co je tam na stole."

Nevím, jestli to je u francouzů normální mít doma několik příchutí sirupů (i takové, které jsem tady v česku ještě neviděl), ale my je tam měli. Byl tam oříškový, čokoládový, karamelový, malinový, citronový. Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, že si do kafe dáte čokoládový sirup, tak to nedělejte je to hnus. Nenápadně jsem to hnusné kafe vylíval do umyvadla, když za mnou přišel kamarád.

"Jdem pozdě. Modlitby jsou za 2 minuty."

"Tak to nám ještě naliju jedno normální, slabý kafe." "Okej, dones mi ho tam," řekl mi kamarád. Když jsem přišel s dvěma hrnky v ruce, celá pospolitost vedoucích a animátorů seděla v kruhu, a poslouchala hlavního ředitele campu, jak čte z Bible. Jelikož četl francouzsky, my tam jen seděli a snažili se porozumět, nebo se zoufale dívali na Slovenku, která nám sem tam něco přeložila. Ale hlavní bylo, že všichni zaměstnanci byli jednotní. Bylo to úžasné. 

"Tak jdem makat," řekl jsem si po modlitbách, když jsem na sebe dával zástěru a kráčel do kuchyně. "Good morning Hafid." Pozdravil jsem svého francouzského vedoucího, který mi pozdrav opětoval, zatímco mi dával do ruky nůž a ukázal na rajčata. Začal jsem tedy krájet. "Do you mind, if I play some music?" Zeptal jsem se jestli si můžu pustit hudbu, jelikož mi vadil zvuk větráků, které odvětrávaly páru. "Yeah, yeah! Do it John!" řekl mi s nadšením. Měl jsem trochu obavy z toho, že mi řekne ať to vypnu, jelikož ne každý má rád metalcore. Ale jemu se moje hudba líbila. "John! It's cool music! Good job!" 

Všechno to zní jako super sranda. Jenže během prvního týdne jsme já i kamarád prožívali menší kulturní šok. Pro mě to  bylo vcelku zvláštní, jelikož mám takovou zvláštní schopnost si dělat kamarády všude, ale dělat tu stejnou práci už druhý den v kuse, mě určitým způsobem frustrovalo. Začínal jsem mít menší deprese, které se postupně stupňovaly. Nedokázal jsem se soustředit na práci. Chtěl jsem jet domů. Deprese se postupně stupňovaly. Byl to opravdu zvláštní a strašný stav. Takový jaký jsem dlouho nezažil. Můj vedoucí se mě zeptal jestli jsem v pořádku. Zkusil jsem mu vysvětlit, že se cítím psychicky špatně. Dal mi na odpoledne volno. Plánoval jsem si, že se z toho vyspím a pak budu v pohodě. Ale když jsem vylezl z klimatizované kuchyně, uvědomil jsem si, že spát nepůjde. Venku bylo skoro 32 stupňů ve stanu tak 500. Vzal jsem proto plavky, a vyrazil na bazén, kde už byla celá naše dobrovolnická crew. Když jsem skočil do bazénu, pocítil jsem úlevu a chladnou vodu, jak proudí všude okolo mě. Bazén měl zhruba 3 metry na hloubku, takže jsem se mohl potápět jak jsem chtěl. Kamarád seděl na okraji. Sedl jsem si vedle něj. "Tak co. Jak se máš?" zeptal jsem se ho. "Asi už líp. Je to zvláštní. Minulý rok jsem se tak necítil." 

"To mi povídej. Já jsem toto nikdy nezažil."

"Ale snad to bude dobrý brzo."

Nohy jsem měl ponořené ve vodě a díval jsem se na vodu. A najednou jsem to uviděl. "Hej no to ne! To ne!" Křičel jsem se smutným zděšením. "Co je?" zeptal se mě kamarád.

"Já jsem tlustej jak něco! Jak se to stalo?" 

"To ta majolka," odpověděl mi kamarád. S mým ironickým zděšením jsem pořád hleděl na svoje majolkové břicho. 

"Kamo, dneska jdem běhat," prohlásil jsem rozhodně. 

"Cože? V tom vedru?" 

"Tak se nejrychleji spalují tuky." 

Na obědě jsem odmítl majolku a rozhodl se, že teď majolku budu jíst jen po trochách, jelikož by mě doma nepoznali.

Po obědě jsme měli oba volno. Kousek od našich stanů byla vodní nádrž, okolo které se dalo běhat. Jedno kolečko mělo asi 2 kilometry. Kamarád se tam jen procházel, jelikož běhání nemá rád, ovšem já jsem za ten den spálil majolku, která se mi za ty dva dny nastřádala.

Naše večery jsme trávili spolu se Slováky a Francouzi. Obyčejně jsme si povídali. Někdy při víně a sýrech, jindy při pivě. Jeden večer jsme pili víno a povídali si až do 1 do rána a pak se rozhodli že si půjdeme zaplavat. Nebe bylo jasné a šly krásně vidět hvězdy, které se tam zdály krásnější a větší než tady v česku. Pokud jste někdy plavali v 1 ránu v bazénu při otevřeném nebi, tak víte, jak úžasný pocit to je.

Poznávali jsme okolí. V sousedních vesnicích bylo pár zřícenin hradů, 2 kilometry od campu byly koně a pokud jste nechtěli jít daleko, stačilo vylézt na jeden z kopců hned u campu. Prozkoumal jsem je skoro všechny, jelikož to byly takové menší lesy a já lesy miluju. Jednou jsme se rozhodli, že si zajdeme na ten hrad. Ale šel jsem jenom já a jedna Slovenka, Maja. Chtěli jsme tam jet na kole, jenže jsme zjistili že pouze jedno je pojízdné. Proto jsem se rozhodl, že budu běžet za ní. Ukazovala mi okolní vesnice a místa, která objevila v lesích, zatímco já běžel za ní. Naštěstí pro nás, Maja znala cestu, jelikož jsme si ji trochu prodloužili. A já běžel bos. Bos po polňačkách a silnicích. Tam kde jsme byli, moc aut nejezdilo. Maja jela na kole a já běžel za ní. Slyšel jsem jen jak moje nohy "pleskají" po horkém asfaltu. Běžel jsem asi hodinu a půl. Když jsem se potom podíval na to, kolik jsem uběhl, bylo to něco okolo 15 kilometrů. Cítil jsem se jako nový muž. Jako žíznivý nový muž. S rozedřenýma patama a puchýři na polštářcích prstů. Den potom jsem nemohl chodit. Věřte mi, fakt to bolí. Ale stálo to za to.

Snad se nebudete zlobit, pokud tento příspěvek bude trochu delší, ale chtěl bych sem napsat ještě dva nebo tři takové top dny, které jsem ve Francii zažil.

Tím prvním je Tour de France. Bezpochyby největší událost ve sportovní cyklistice a jeden z nejsledovanějších závodů na světě. My jsme měli tu možnost vidět ho zblízka, jelikož trasa vedla poblíž Montmeyranu, kousek od kterého jsme pracovali.

Den probíhal jako každý jiný. Ráno jsme vstali a šli pracovat. Ovšem dneska všichni jaksi spěchali. "Co se dneska děje?" zeptal jsem se Maji. "No dneska je Tour de France, tak všichni spěchají. Na oběd se půjde k silnici a budeme mít piknik," oznámila mi. Nevěděl jsem jaké z toho mít pocity. Cyklistiku moc nesleduju, radši se sám projedu na kole, ale bylo by zajímavé vidět tak velkou událost přímo naživo.

Po práci jsme vzali piknikové košíky s bagetama a sešli dolů na hlavní cestu, kde už policie a pořadatelé natahovali pásky.

Bylo horko. Litoval jsem cyklisty, kteří museli šlapat několik desítek kilometrů na kole.  Seděli jsme u silnice, zatímco se naši vedoucí bavili s policajtem a smáli se. Seděli jsme a čekali na příjezd závodníků. Představoval jsem si to zhruba tak, že bude projíždět strašně moc závodníků a lidi budou křičet a povzbuzovat je. Zatím nás u silnice bylo asi 50. A pak začala jezdit reklamní auta. Lidé křičeli na ta reklamní auta a my, abychom nezůstali pozadu, jsme také křičeli. Byla to sranda. Zatímco jezdila reklamní auta a rozhazovala při tom dárkové předměty jako čepice, prací prášky, tetování a jiné podobné věci, jsme jedli naše pravé a nefalšované francouzské bagety.

Uběhla hodina a auta stále jezdila okolo nás. Podíval jsem se na kamaráda a naše pohledy říkali to samé. "Proč jsme tu, když se nic neděje? Sedíme tu v horku a čekáme. Už hodinu!" Všichni ostatní (a hlavně francouzi) si to ovšem užívali. Nechápal jsem, co může být tak zábavné na autech a na tvaru cyklistů na vzorcích Perwolu zdarma. Po další půl hodině nám řekli, že se přesouváme na lepší místo. Takže jsme v tom horku vyrazili. začínali jsme být unavení z toho horka (a taky z toho že jsme předchozí noc moc nespali). Šli jsme asi kilometr ke kruháči (kterých je ve Francii opravdu, opravdu hodně), kde bylo asi 100 lidí. Všichni natlačení na policejní pásky dychtivě očekávali příjezd cyklistů. Chytli jsme opravdu dobrá místa. Další půl hodinu jsme čekali. Až se začali ozývat nadšené výkřiky povzbuzení a radosti, vytáhl jsem mobil a začal natáčet upocené cyklisty, kteří velkou rychlostí projížděli okolo nás. Začali jsme je také hlasitě povzbuzovat. Během pěti minut projeli všichni závodníci. Zdálo se mi to jaksi divné. Zůstal jsem stát u silnice s nadějí, že pojedou ještě nějací závodníci. Ale ono ne. Vcelku jsme strávili 2 hodiny čekáním a pět minut sledováním cyklistů. Myslím si, že o hodně lepší je sledovat Tour de France v televizi.

Další top den bylo naše volno. Moje s kamarádem. Ten den jsme se rozhodli vyrazit do Valence a trošku ho prozkoumat. Prostě poznat blíž francouzskou kulturu, koupit nějaké dárky domů a dát si kvalitní a dobré kafe. Ten den bylo opravdu hodně horko. Jelikož nejbližší město (a vlastně i autobusová zastávka), byla ve Montmeyranu, který byl asi 5 kilometrů od campu, potřebovali jsme odvoz. Němka, která do campu přijela taky dobrovolničit, se nabídla, že nás tam hodí. Pokud jste někdy jeli s němcem, tak víte jaké to je. Němci jezdí rychle a svižně. Takže když jsme svištěli Fiatem Doblem něco přes 120 po cestě, která byla docela dost úzká a hodně se vlnila, tak jsem se hodně bál. Vysadila nás na autobusové zastávce a my zjistili, že neumíme francouzsky. Začali jsme se smát. Protože jsme si nějak potřebovali koupit lístky do Valence. Když přijel autobus, vešli jsme a s pokusem o francouzský přízvuk jsme oba pronesli jen "Valence". Řidička na poprvé nepochopila kam chceme, proto jsme přitvrdili náš francouzský přízvuk a zopakovali název města. Šťastní a spokojení jsme dorazili do Valence. "Tak jsme tu kámo!" prohlásil jsem nadšený z toho, že jsme  se dokázali dostat do města bez pomoci překladatele. "Jsme tu!" sdílel moje nadšení kamarád. "Hej a ty to tu znáš?" Zeptal jsem se po chvíli. "No moc ne. Jako, byl jsem tady jednou, minulý rok." A tady začalo naše pravé dobrodružství. Chodili jsme po městě, poznávali jsme ho, a snažili jsme se najít nějakou dobrou kavárnu. Byla tam ulice, která byla dlouhá a rovná a na konci ní byl balkón, ze kterého byl výhled na krásný park a zahrady, a ještě za těmi zahradami byly hory. Byla to opravdová krása. Zašli jsme si nakoupit nějaké jídlo a dál prozkoumávali Valence. Oba dva jsme toužili po kvalitním kafi, a tak jsme zašli do kavárny, která nabyla moc v centru, ale spíše na okraji města. "Bonjour" pozdravili jsme oba jednohlasně. Vedoucí kavárny nás už vítal s tou francouzskou hatmatilkou. My na něj začali anglicky. Jakmile uslyšel angličtinu, zavolal svého syna, který nás posadil ke stolu a řekl, ať počkáme. Kavárna vypadala velice útulně. Takový malý kousek rodinného podniku. Cítili jsme se tam jako doma. Pan vedoucí nám přinesl dvě pressa a zeptal se nás lámanou angličtinou, zda nechceme vodu. V tom horku jsme byli vyprahlí jako sahara a proto jsme rychle přikývli. Přinesl nám velký pohár vody s ledem. Byl velice přívětivý a staral se o nás. Nikdy jsem takové jednání v restauraci nezažil. Kafe bylo výborné, jedno z nejlepších co jsem pil.

Zpátky do campu jsme se vraceli spokojení a vyčerpaní.

Bylo opravdu těžké vybrat poslední zážitek, jelikož jich z Francie mám opravdu hodně. Ale tenhle příspěvek se opravdu blíží 5ti stránkám, proto tento zážitek popíšu jen stručně. Stejně se mi v mysli rodí plán, že napíšu bonusovou část. Ovšem v přemíře té práce opravdu nevím kdy. 

Poslední highlight je naše cesta na zříceninu hradu. Bylo to ten den, kdy jsme se vrátili z Valence. Spontánní nápad vydat se na zříceninu hradu a prozkoumat tak další kousek francouzské kultury. Naše československá skupina si půjčila (prokleté) Doblo a vyrazili jsme. Nebylo to zase tak daleko, ale my byli vyčerpaní z naší cesty do Valence a proto se nám nechtělo šlapat. Dorazili jsme pod kopec. Nahoru jsme autem nemohli, jelikož cesta byla příliš úzká a blátivá. Když jsme vylezli nahoru, naskytl se nám jeden z nejkrásnějších pohledů. Celá oblast Montmeyranu jako na dlani. Tam jsem opravdu pocítil tu touhu procestovat svět. Angličané pro to mají slovo. Wanderlust. Což v překladu znamená silná touha cestovat. Celý den volna jsem si naprosto užil. 

Děkuju ti za to, že čteš tento blog. Pokud se ti příběhy a zážitky líbi, a chceš se dozvědět něco víc, tak mi klidně napiš :) Můžu ti dát kontakt na místo, kde jsme pracovali, nebo ti víc popsat detaily naší práce, cesty a modliteb tam ve Francii. 

 

Rok 2015 Část 2.

Rok 2015

Část 2. 

Tak jo, jsem tu s druhou částí mého příběhu. Doufám, že se bude líbit :)

„Do Francie? A co tam?“ zeptal jsem se s překvapeným výrazem.

„No má to nějaký mínusy. Nic si nevyděláme a je to hlavně dobrovolnická práce,“ odpověděl mi trochu posmutněle. Zvážil jsem všechna pro a proti. Vybavil se mi minulý rok, kdy jsem strávil devět hodin v kuse umýváním nádobí a pomáháním s ruznými jinými věcmi, obyčejně taky v kuchyni. Ale zase to bylo v Chorvatsku, mezi super lidma. Pak jsem v hlavě uslyšel zvuk koutoučové brusky a měl jsem rozhodnuto. „Kámo, jedem do Francie.“

Trvalo nám další dva týdny, než jsme pořádně vybavili všechny věci, zajistili si jízdenky,  domluvili s lidma, ke kterým jsme jeli dobrovolničit a domluvili se, kdy a jak pojedem. Naše společná, a vlastně úplně první myšlenka byla: „Hej, jedem stopem!“ Chtěli jsme tuto myšlenku dál rozvíjet a uskutečnit ji, jenže zhruba týden před tím, než jsme vyjeli se ve Francii stalo to, že se jeden islámista rozhodl spáchat teroristický útok na jednu tamní továrnu (konkrétně kousek od Lyonu). Proto se naše mamky rozhodly, že nás stopem nepustí. Popravdě, nechtěly nás pustit ani do té Francie. Ale když viděly, že jsme neoblomní (a dospělí), rozhodly se nás nechat jít. Takže jsem opět 5. července zavítal do Hodonína. Tentokrát už autem. Pamatuju si na ten den a na to všechno opravdu hodně dobře. Bylo strašné, hrozné vedro. S kamarádem jsme řešili, co budem jíst. „Ty jo, budem muset vzít hodně vody. Chtělo by to tak do mražáku, aby jsme to měli co nejdýl studené,“ přemýšlel jsem nahlas, když jsme šli pro naši svačinu na cestu. „Jo to jo. Dám to tam jak dojdeme.“ Naše svačina na cestu byla vcelku jasná. Bagety s majonézou a salámem. Řekli jsme si, že když to sníme brzo ráno tak se to nezkazí. Koupili jsme si energeťáky na ráno, protože náš odjezd z Hodonína byl už někdy okolo půl sedmé. Když jsme měli všechno hotové, seděl jsem na gauči a přemýšlel, co všechno nám ještě chybí. „Jídlo máme, vodu taky, sbalený jsem, doufám že jsem si vzal ručník.“ A pak jsem začal přemýšlet nad minulým rokem a nad tím, jak jsme jeli do Chorvatska a co všechno jsme si brali s sebou. Najednou mě to trklo. „Ty jo a nepotřebujeme pojištění?“ 

„Hej no jo. Jako nepotřebujeme, ale víš co. Pro jistotu.“

„No, ale v neděli to nikdo nevydává ne? Hlavně ne o půl desáté večer.“ Sedl jsem si za notebook, otevřel Google a zadal „cestovní pojištění“. K mé radosti mi vyskočila hromada stránek, které nabízely sjednání cestovního pojištění on-line. Ta technika je ale vymoženost, to vám řeknu. Je skvělé kolik nám to dává možností. Po hodinovém vybírání a zjišťování většího množství informací o tom, jak to cestovní pojištění funguje, mi přišel ten nejlepší email dne, a to: „Prosím, vytiskněte si tento dokument pro potvrzení vašeho pojištění.“ Během pár chvil jsem měl pojištění sbalené v batohu spolu s jízdenkou. 

  
Po 4 hodinovém spánku se probouzím do (teď už) horkého dne. Je právě 6. července, půl šesté ráno a já si, natěšený na cestu, zběžně znovu kontroluju, jestli mám všechno. Kamarád mezi tím bere bagety a ostatní jídlo, já mám u sebe vodu, která je ledová a na zádech mě pěkně chladí. Ověšení batožinami jsme se, nestíhajíc vlak, vydali úprkem na autobusové nádraží, kde jsme naskočili na autobus do Brna. Chtělo se mi spát. Aby taky ne, po 4 hodinovém spánku, ale byl jsem tak vzrušený a natěšený na to všechno, co bylo před námi, že jsem nemohl spát. „Ty jo!! To je úžasný! Jsme zase na cestách! Kámo! Bude to super!“ řekl jsem kamarádovi, který seděl za mou. V Brně jsme měli zhruba hodinu a půl, a kde se nejlíp tráví čas, než v obchoďáku. Brňáci ví, že ve Vaňkovce je všechno a nic. My jsme s hrůzou zjistili, že jsme naše energeťáky nechali v lednici, a proto jsme se vydali koupit nové, jelikož jsme na sobě oba cítili tu únavu. „Co tento. Tady se píše, že ti obarví jazyk na zeleno.“ Stáli jsme v tescu u energy drinků a vybírali ten cenově přijatelný. „Jo tak jo. Stejně je ve slevě. 300 ml je akorát.“ Takže jsme energeťáky vypili a opravdu to fungovalo. Dá se říct, že až moc dobře, jelikož nejenom jazyk byl obarvený, ale i naše zuby byly teď nazelenalé. Vypadali jsme, jako nějací šílenci, s infekcí v puse. A strašně jsme se tomu smáli. Naše únava se těžce projevovala, když jsme přišli na nástupní stanice Student agency, směr Praha. Naneštěstí pro nás, kofein odvodňuje, takže jsme si opravdu přáli, aby ta 2 a půl hodinová cesta uběhla co nejrychleji. 

 Ve dvě hodiny jsme vyráželi z Prahy. Naše bagety už nám leželi v žaludku a my změnili cestovní firmu ze Student Agency na Eurolines. Teda, řeknu vám, že je to opravdu velký rozdíl. Sedačky nepohodlné, skoro žádné pohodlí, málo místa a zásuvky, které někdy fungovali a někdy ne. 

Celkově jsme v autobuse strávili něco přes 26 hodin. Nemusím zmiňovat, že od té doby nesnáším cestování v autobuse. Když jsme přestupovali v Lyonu, autobusové nádraží bylo plné lidí. Všude byla policie. Osobně jsem měl docela strach, ale všechno nakonec dobře dopadlo, a my vyjeli na naši poslední hodinovou cestu do Valence, kde na nás už čekal odvoz. Cesta byla tak dlouhá, jelikož autobus jel přes Německo. Docela velká oklika. Jen abyste věděli, Francouzi jsou hodně pyšní na svůj jazyk (a vlastně i tak obecně jsou hodně velcí vlastenci) a anglicky mluví jen hodně malé procento z celého národa, proto když jsme vystoupili ve Valence, nás přivítal David lámanou angličtinou. David je zaměstnancem campu, kde jsme dobrovolničili. Můj kamarád, se kterým jsem cestoval byl na stejném místě minulý rok, a proto se už znal s personálem. Vděčně jsem se s ním seznámil a ospale skočil do auta. Po cestě jsme se ho ptali na situaci po tom teroristickém útoku, a vlastně na muslimy ve Francii. „No jako tady se jede dál. Média rádi takové věci zveličují. Ale takové věci se dějí ve světě normálně. Jen se o nich moc nemluví.“ Ospalý souhlas a otázka, jestli už je na campu dost lidí, přišla jako další. „Zatím ani ne. Všichni přijedou až příští týden.“

Když jsme dorazili na camp, svítilo slunce. Všude okolo byly kopce. Krásně postavený, kameny obložený starý dům stál přímo u jednoho toho kopce. „Tady budeme pracovat.“ Řekl mi kamarád, když jsme vylezli z auta. Když jsme vešli dovnitř, bylo to tam moderně zařízené. Jedna dobrovolnice tam zrovna umývala zem. „Bonjur!“ Zavolala na nás s mopem v ruce. „Bonjur!“ odpověděli jsme jednohlasně. A přesně v té chvíli jsem se (pouze) cítil, jakože umím francouzsky. Postupně jsme poznávali další personál. Všichni ti lidé jsou strašně super. Poznali jsme Slovenku, která tam byla už druhým měsícem. Ukázala nám kde budeme spát a dala nám jídlo. První den jsme nic nedělali, ale spíše jenom spali. Byl jsem tak strašně vděčný za to, že jsem se mohl natáhnout. Měl jsem proseděný zadek a strašně mě bolela záda. 

Dá se říct, že jedna z těch nejlepších věcí na tom celém tripu bylo to, že jsme spali ve stanech. Představte si to. Večerní, letní vzduch. Teplý a svěží. A vy spíte pod borovicí, ve stanu. Zprvu jsem nevěřil, že se vyspím, ale od té doby spím venku strašně rád. 

Velice rychle jsem se naučil průběh dne. Ráno vstávat ve čtvrt na sedm, pak snídaně, modlitby a rozdělení prací. Mohli jste dělat různé věci. Od pomáhání v kuchyni, přes umývaní podlah až po čištění záchodů a sprch. Když jste dodělali vaši práci, šli jste pomoct dalším dobrovolníkům, kteří nebyli tak rychlí jako vy. Když všichni dodělali to co měli, měli jste volno. Obyčejně jsme šli k bazénu, nebo se scházeli ve společné místnosti, kde jsme pospávali nebo se bavili a seznamovali. Potom byl oběd. Pak zase práce, a volno až do večera. Odpoledne jsme obyčejně trávili u bazénu nebo se seznamovali s dalšíma crew nebo lidma, co využívali služeb campu. 

Vím, že tahle část je spíš informační, ale o to víc se můžete těšit na tu třetí, kde se víc rozepíšu o průběhu toho všeho, o lidech, o tom jak jsme zažívali kulturní šok, o našich cestách, o Tour de France, o kafi a skvělých lidech a vlastně o tom všem, co s Francií souvisí. Tak zatím!