Rok 2015 Část 3.

Rok 2015

3. Část

A jsem tu s 3 (možná před)poslední částí. Popravdě, na tuhle část jsem se docela těšil. Baví mě vzpomínat na to, jaký to tam bylo a vlastně na to všechno. Chtěl bych se teď rozepsat o pár zážitcích a věcech, které jsem viděl, nebo které mě určitým způsobem zaujali. A taky o Francii. Tak jdeme na to.

Zvoní mi budík. Ospale se protahuju a s polootevřenýma očima se natahuju pro mobil, ze kterého hraje hudba, která mě probudila. "Čas vstávání 6:15" četl jsem z displeje. 

Jsme třetí den ve Francii. Za ty tři dny jsme toho zažili docela hodně. Já už od začátku týdne pracuju v kuchyni, kde pomáhám připravovat jídlo pro campery. Mezi crew se říká, že je to nejtěžší práce v campu. Stojíte skoro celý den na nohou a volno máte jen na hodinku a pak zase zpátky. Sranda to je jen tehdy, pokud umíte francouzsky. Jak jsem psal v předchozím postu, Francouzi jsou hodně pyšní na svůj jazyk. Já pracoval v kuchyni s člověkem, co anglicky mluví ještě míň než David. "John! John! You are doing a great job, thank you." Tyhle slova jsem slyšel několikrát za hodinu, vždycky když jsem dodělal nějakou práci, nebo jsem zrovna chystal nějaké jídlo. Takže abych se vrátil zpátky k mému příběhu...

Navlékl jsem na sebe tričko a kraťasy, obul crocsky a vylezl ze stanu. Venku už pražilo slunce a zpívali ptáci. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel o 3 stany doleva. "Spíš?" zavolal jsem na stan. "Ne. Nespím už tak od 5," řekl mi kamarád. "Ty jo, jak to?" 

"Nevím, prostě jsem se probudil a nemohl znovu usnout. Tak jsem si četl." 

"Aha. Ty jo, já bych spal." Řekl jsem svoji klasickou větu a společně jsme vyrazili na snídani. Naše spací místo bylo až na konci campu. Takže jsme museli přejít celý camp (,který nebyl zas tak velký), abychom se dostali do té krásné, kamenné budovy.

Asi byste čekali, že klasická francouzská snídaně se skládá z kafe (možná vína), velké francouzské bagety a hromady, hromady sýrů. Naše snídaně se opravdu skládala z kafe, bagety, ale ze sýrů ne. Měli jsme na výběr z müsli, cornflaků a nutely. Sladká snídaně. Co vím, tak Francouzi víno na snídani nepijí. Každý správný moravák ví, že víno na snídani je tak na to, aby vám bylo blbě. Na ráno je slivovice. Ale zpátky k mojí storce...

Seděli jsme u stolu a protože oba nemáme moc rádi sladký snídaně, mazali jsme si na bagety majonézu. Měli jsme majonézu ke všemu. Ráno, jako svačinu, na oběd, na další dvě svačiny, pak na večeři  a na pozdní večeři. Majonéza je strašně dobrá věc.

"Ty jo. Tady mají jen robustu. Fakt bych si dal kafe. Nějaký kvalitní presso."

"Hej mluvíš mi z duše," odpověděl jsem posmutněle kamarádovi."

„Tak mi nalej tu robustu a dej mi do ní nějaký ten sirup co je tam na stole."

Nevím, jestli to je u francouzů normální mít doma několik příchutí sirupů (i takové, které jsem tady v česku ještě neviděl), ale my je tam měli. Byl tam oříškový, čokoládový, karamelový, malinový, citronový. Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, že si do kafe dáte čokoládový sirup, tak to nedělejte je to hnus. Nenápadně jsem to hnusné kafe vylíval do umyvadla, když za mnou přišel kamarád.

"Jdem pozdě. Modlitby jsou za 2 minuty."

"Tak to nám ještě naliju jedno normální, slabý kafe." "Okej, dones mi ho tam," řekl mi kamarád. Když jsem přišel s dvěma hrnky v ruce, celá pospolitost vedoucích a animátorů seděla v kruhu, a poslouchala hlavního ředitele campu, jak čte z Bible. Jelikož četl francouzsky, my tam jen seděli a snažili se porozumět, nebo se zoufale dívali na Slovenku, která nám sem tam něco přeložila. Ale hlavní bylo, že všichni zaměstnanci byli jednotní. Bylo to úžasné. 

"Tak jdem makat," řekl jsem si po modlitbách, když jsem na sebe dával zástěru a kráčel do kuchyně. "Good morning Hafid." Pozdravil jsem svého francouzského vedoucího, který mi pozdrav opětoval, zatímco mi dával do ruky nůž a ukázal na rajčata. Začal jsem tedy krájet. "Do you mind, if I play some music?" Zeptal jsem se jestli si můžu pustit hudbu, jelikož mi vadil zvuk větráků, které odvětrávaly páru. "Yeah, yeah! Do it John!" řekl mi s nadšením. Měl jsem trochu obavy z toho, že mi řekne ať to vypnu, jelikož ne každý má rád metalcore. Ale jemu se moje hudba líbila. "John! It's cool music! Good job!" 

Všechno to zní jako super sranda. Jenže během prvního týdne jsme já i kamarád prožívali menší kulturní šok. Pro mě to  bylo vcelku zvláštní, jelikož mám takovou zvláštní schopnost si dělat kamarády všude, ale dělat tu stejnou práci už druhý den v kuse, mě určitým způsobem frustrovalo. Začínal jsem mít menší deprese, které se postupně stupňovaly. Nedokázal jsem se soustředit na práci. Chtěl jsem jet domů. Deprese se postupně stupňovaly. Byl to opravdu zvláštní a strašný stav. Takový jaký jsem dlouho nezažil. Můj vedoucí se mě zeptal jestli jsem v pořádku. Zkusil jsem mu vysvětlit, že se cítím psychicky špatně. Dal mi na odpoledne volno. Plánoval jsem si, že se z toho vyspím a pak budu v pohodě. Ale když jsem vylezl z klimatizované kuchyně, uvědomil jsem si, že spát nepůjde. Venku bylo skoro 32 stupňů ve stanu tak 500. Vzal jsem proto plavky, a vyrazil na bazén, kde už byla celá naše dobrovolnická crew. Když jsem skočil do bazénu, pocítil jsem úlevu a chladnou vodu, jak proudí všude okolo mě. Bazén měl zhruba 3 metry na hloubku, takže jsem se mohl potápět jak jsem chtěl. Kamarád seděl na okraji. Sedl jsem si vedle něj. "Tak co. Jak se máš?" zeptal jsem se ho. "Asi už líp. Je to zvláštní. Minulý rok jsem se tak necítil." 

"To mi povídej. Já jsem toto nikdy nezažil."

"Ale snad to bude dobrý brzo."

Nohy jsem měl ponořené ve vodě a díval jsem se na vodu. A najednou jsem to uviděl. "Hej no to ne! To ne!" Křičel jsem se smutným zděšením. "Co je?" zeptal se mě kamarád.

"Já jsem tlustej jak něco! Jak se to stalo?" 

"To ta majolka," odpověděl mi kamarád. S mým ironickým zděšením jsem pořád hleděl na svoje majolkové břicho. 

"Kamo, dneska jdem běhat," prohlásil jsem rozhodně. 

"Cože? V tom vedru?" 

"Tak se nejrychleji spalují tuky." 

Na obědě jsem odmítl majolku a rozhodl se, že teď majolku budu jíst jen po trochách, jelikož by mě doma nepoznali.

Po obědě jsme měli oba volno. Kousek od našich stanů byla vodní nádrž, okolo které se dalo běhat. Jedno kolečko mělo asi 2 kilometry. Kamarád se tam jen procházel, jelikož běhání nemá rád, ovšem já jsem za ten den spálil majolku, která se mi za ty dva dny nastřádala.

Naše večery jsme trávili spolu se Slováky a Francouzi. Obyčejně jsme si povídali. Někdy při víně a sýrech, jindy při pivě. Jeden večer jsme pili víno a povídali si až do 1 do rána a pak se rozhodli že si půjdeme zaplavat. Nebe bylo jasné a šly krásně vidět hvězdy, které se tam zdály krásnější a větší než tady v česku. Pokud jste někdy plavali v 1 ránu v bazénu při otevřeném nebi, tak víte, jak úžasný pocit to je.

Poznávali jsme okolí. V sousedních vesnicích bylo pár zřícenin hradů, 2 kilometry od campu byly koně a pokud jste nechtěli jít daleko, stačilo vylézt na jeden z kopců hned u campu. Prozkoumal jsem je skoro všechny, jelikož to byly takové menší lesy a já lesy miluju. Jednou jsme se rozhodli, že si zajdeme na ten hrad. Ale šel jsem jenom já a jedna Slovenka, Maja. Chtěli jsme tam jet na kole, jenže jsme zjistili že pouze jedno je pojízdné. Proto jsem se rozhodl, že budu běžet za ní. Ukazovala mi okolní vesnice a místa, která objevila v lesích, zatímco já běžel za ní. Naštěstí pro nás, Maja znala cestu, jelikož jsme si ji trochu prodloužili. A já běžel bos. Bos po polňačkách a silnicích. Tam kde jsme byli, moc aut nejezdilo. Maja jela na kole a já běžel za ní. Slyšel jsem jen jak moje nohy "pleskají" po horkém asfaltu. Běžel jsem asi hodinu a půl. Když jsem se potom podíval na to, kolik jsem uběhl, bylo to něco okolo 15 kilometrů. Cítil jsem se jako nový muž. Jako žíznivý nový muž. S rozedřenýma patama a puchýři na polštářcích prstů. Den potom jsem nemohl chodit. Věřte mi, fakt to bolí. Ale stálo to za to.

Snad se nebudete zlobit, pokud tento příspěvek bude trochu delší, ale chtěl bych sem napsat ještě dva nebo tři takové top dny, které jsem ve Francii zažil.

Tím prvním je Tour de France. Bezpochyby největší událost ve sportovní cyklistice a jeden z nejsledovanějších závodů na světě. My jsme měli tu možnost vidět ho zblízka, jelikož trasa vedla poblíž Montmeyranu, kousek od kterého jsme pracovali.

Den probíhal jako každý jiný. Ráno jsme vstali a šli pracovat. Ovšem dneska všichni jaksi spěchali. "Co se dneska děje?" zeptal jsem se Maji. "No dneska je Tour de France, tak všichni spěchají. Na oběd se půjde k silnici a budeme mít piknik," oznámila mi. Nevěděl jsem jaké z toho mít pocity. Cyklistiku moc nesleduju, radši se sám projedu na kole, ale bylo by zajímavé vidět tak velkou událost přímo naživo.

Po práci jsme vzali piknikové košíky s bagetama a sešli dolů na hlavní cestu, kde už policie a pořadatelé natahovali pásky.

Bylo horko. Litoval jsem cyklisty, kteří museli šlapat několik desítek kilometrů na kole.  Seděli jsme u silnice, zatímco se naši vedoucí bavili s policajtem a smáli se. Seděli jsme a čekali na příjezd závodníků. Představoval jsem si to zhruba tak, že bude projíždět strašně moc závodníků a lidi budou křičet a povzbuzovat je. Zatím nás u silnice bylo asi 50. A pak začala jezdit reklamní auta. Lidé křičeli na ta reklamní auta a my, abychom nezůstali pozadu, jsme také křičeli. Byla to sranda. Zatímco jezdila reklamní auta a rozhazovala při tom dárkové předměty jako čepice, prací prášky, tetování a jiné podobné věci, jsme jedli naše pravé a nefalšované francouzské bagety.

Uběhla hodina a auta stále jezdila okolo nás. Podíval jsem se na kamaráda a naše pohledy říkali to samé. "Proč jsme tu, když se nic neděje? Sedíme tu v horku a čekáme. Už hodinu!" Všichni ostatní (a hlavně francouzi) si to ovšem užívali. Nechápal jsem, co může být tak zábavné na autech a na tvaru cyklistů na vzorcích Perwolu zdarma. Po další půl hodině nám řekli, že se přesouváme na lepší místo. Takže jsme v tom horku vyrazili. začínali jsme být unavení z toho horka (a taky z toho že jsme předchozí noc moc nespali). Šli jsme asi kilometr ke kruháči (kterých je ve Francii opravdu, opravdu hodně), kde bylo asi 100 lidí. Všichni natlačení na policejní pásky dychtivě očekávali příjezd cyklistů. Chytli jsme opravdu dobrá místa. Další půl hodinu jsme čekali. Až se začali ozývat nadšené výkřiky povzbuzení a radosti, vytáhl jsem mobil a začal natáčet upocené cyklisty, kteří velkou rychlostí projížděli okolo nás. Začali jsme je také hlasitě povzbuzovat. Během pěti minut projeli všichni závodníci. Zdálo se mi to jaksi divné. Zůstal jsem stát u silnice s nadějí, že pojedou ještě nějací závodníci. Ale ono ne. Vcelku jsme strávili 2 hodiny čekáním a pět minut sledováním cyklistů. Myslím si, že o hodně lepší je sledovat Tour de France v televizi.

Další top den bylo naše volno. Moje s kamarádem. Ten den jsme se rozhodli vyrazit do Valence a trošku ho prozkoumat. Prostě poznat blíž francouzskou kulturu, koupit nějaké dárky domů a dát si kvalitní a dobré kafe. Ten den bylo opravdu hodně horko. Jelikož nejbližší město (a vlastně i autobusová zastávka), byla ve Montmeyranu, který byl asi 5 kilometrů od campu, potřebovali jsme odvoz. Němka, která do campu přijela taky dobrovolničit, se nabídla, že nás tam hodí. Pokud jste někdy jeli s němcem, tak víte jaké to je. Němci jezdí rychle a svižně. Takže když jsme svištěli Fiatem Doblem něco přes 120 po cestě, která byla docela dost úzká a hodně se vlnila, tak jsem se hodně bál. Vysadila nás na autobusové zastávce a my zjistili, že neumíme francouzsky. Začali jsme se smát. Protože jsme si nějak potřebovali koupit lístky do Valence. Když přijel autobus, vešli jsme a s pokusem o francouzský přízvuk jsme oba pronesli jen "Valence". Řidička na poprvé nepochopila kam chceme, proto jsme přitvrdili náš francouzský přízvuk a zopakovali název města. Šťastní a spokojení jsme dorazili do Valence. "Tak jsme tu kámo!" prohlásil jsem nadšený z toho, že jsme  se dokázali dostat do města bez pomoci překladatele. "Jsme tu!" sdílel moje nadšení kamarád. "Hej a ty to tu znáš?" Zeptal jsem se po chvíli. "No moc ne. Jako, byl jsem tady jednou, minulý rok." A tady začalo naše pravé dobrodružství. Chodili jsme po městě, poznávali jsme ho, a snažili jsme se najít nějakou dobrou kavárnu. Byla tam ulice, která byla dlouhá a rovná a na konci ní byl balkón, ze kterého byl výhled na krásný park a zahrady, a ještě za těmi zahradami byly hory. Byla to opravdová krása. Zašli jsme si nakoupit nějaké jídlo a dál prozkoumávali Valence. Oba dva jsme toužili po kvalitním kafi, a tak jsme zašli do kavárny, která nabyla moc v centru, ale spíše na okraji města. "Bonjour" pozdravili jsme oba jednohlasně. Vedoucí kavárny nás už vítal s tou francouzskou hatmatilkou. My na něj začali anglicky. Jakmile uslyšel angličtinu, zavolal svého syna, který nás posadil ke stolu a řekl, ať počkáme. Kavárna vypadala velice útulně. Takový malý kousek rodinného podniku. Cítili jsme se tam jako doma. Pan vedoucí nám přinesl dvě pressa a zeptal se nás lámanou angličtinou, zda nechceme vodu. V tom horku jsme byli vyprahlí jako sahara a proto jsme rychle přikývli. Přinesl nám velký pohár vody s ledem. Byl velice přívětivý a staral se o nás. Nikdy jsem takové jednání v restauraci nezažil. Kafe bylo výborné, jedno z nejlepších co jsem pil.

Zpátky do campu jsme se vraceli spokojení a vyčerpaní.

Bylo opravdu těžké vybrat poslední zážitek, jelikož jich z Francie mám opravdu hodně. Ale tenhle příspěvek se opravdu blíží 5ti stránkám, proto tento zážitek popíšu jen stručně. Stejně se mi v mysli rodí plán, že napíšu bonusovou část. Ovšem v přemíře té práce opravdu nevím kdy. 

Poslední highlight je naše cesta na zříceninu hradu. Bylo to ten den, kdy jsme se vrátili z Valence. Spontánní nápad vydat se na zříceninu hradu a prozkoumat tak další kousek francouzské kultury. Naše československá skupina si půjčila (prokleté) Doblo a vyrazili jsme. Nebylo to zase tak daleko, ale my byli vyčerpaní z naší cesty do Valence a proto se nám nechtělo šlapat. Dorazili jsme pod kopec. Nahoru jsme autem nemohli, jelikož cesta byla příliš úzká a blátivá. Když jsme vylezli nahoru, naskytl se nám jeden z nejkrásnějších pohledů. Celá oblast Montmeyranu jako na dlani. Tam jsem opravdu pocítil tu touhu procestovat svět. Angličané pro to mají slovo. Wanderlust. Což v překladu znamená silná touha cestovat. Celý den volna jsem si naprosto užil. 

Děkuju ti za to, že čteš tento blog. Pokud se ti příběhy a zážitky líbi, a chceš se dozvědět něco víc, tak mi klidně napiš :) Můžu ti dát kontakt na místo, kde jsme pracovali, nebo ti víc popsat detaily naší práce, cesty a modliteb tam ve Francii.