Rok 2015 Část 2.

Rok 2015

Část 2. 

Tak jo, jsem tu s druhou částí mého příběhu. Doufám, že se bude líbit :)

„Do Francie? A co tam?“ zeptal jsem se s překvapeným výrazem.

„No má to nějaký mínusy. Nic si nevyděláme a je to hlavně dobrovolnická práce,“ odpověděl mi trochu posmutněle. Zvážil jsem všechna pro a proti. Vybavil se mi minulý rok, kdy jsem strávil devět hodin v kuse umýváním nádobí a pomáháním s ruznými jinými věcmi, obyčejně taky v kuchyni. Ale zase to bylo v Chorvatsku, mezi super lidma. Pak jsem v hlavě uslyšel zvuk koutoučové brusky a měl jsem rozhodnuto. „Kámo, jedem do Francie.“

Trvalo nám další dva týdny, než jsme pořádně vybavili všechny věci, zajistili si jízdenky,  domluvili s lidma, ke kterým jsme jeli dobrovolničit a domluvili se, kdy a jak pojedem. Naše společná, a vlastně úplně první myšlenka byla: „Hej, jedem stopem!“ Chtěli jsme tuto myšlenku dál rozvíjet a uskutečnit ji, jenže zhruba týden před tím, než jsme vyjeli se ve Francii stalo to, že se jeden islámista rozhodl spáchat teroristický útok na jednu tamní továrnu (konkrétně kousek od Lyonu). Proto se naše mamky rozhodly, že nás stopem nepustí. Popravdě, nechtěly nás pustit ani do té Francie. Ale když viděly, že jsme neoblomní (a dospělí), rozhodly se nás nechat jít. Takže jsem opět 5. července zavítal do Hodonína. Tentokrát už autem. Pamatuju si na ten den a na to všechno opravdu hodně dobře. Bylo strašné, hrozné vedro. S kamarádem jsme řešili, co budem jíst. „Ty jo, budem muset vzít hodně vody. Chtělo by to tak do mražáku, aby jsme to měli co nejdýl studené,“ přemýšlel jsem nahlas, když jsme šli pro naši svačinu na cestu. „Jo to jo. Dám to tam jak dojdeme.“ Naše svačina na cestu byla vcelku jasná. Bagety s majonézou a salámem. Řekli jsme si, že když to sníme brzo ráno tak se to nezkazí. Koupili jsme si energeťáky na ráno, protože náš odjezd z Hodonína byl už někdy okolo půl sedmé. Když jsme měli všechno hotové, seděl jsem na gauči a přemýšlel, co všechno nám ještě chybí. „Jídlo máme, vodu taky, sbalený jsem, doufám že jsem si vzal ručník.“ A pak jsem začal přemýšlet nad minulým rokem a nad tím, jak jsme jeli do Chorvatska a co všechno jsme si brali s sebou. Najednou mě to trklo. „Ty jo a nepotřebujeme pojištění?“ 

„Hej no jo. Jako nepotřebujeme, ale víš co. Pro jistotu.“

„No, ale v neděli to nikdo nevydává ne? Hlavně ne o půl desáté večer.“ Sedl jsem si za notebook, otevřel Google a zadal „cestovní pojištění“. K mé radosti mi vyskočila hromada stránek, které nabízely sjednání cestovního pojištění on-line. Ta technika je ale vymoženost, to vám řeknu. Je skvělé kolik nám to dává možností. Po hodinovém vybírání a zjišťování většího množství informací o tom, jak to cestovní pojištění funguje, mi přišel ten nejlepší email dne, a to: „Prosím, vytiskněte si tento dokument pro potvrzení vašeho pojištění.“ Během pár chvil jsem měl pojištění sbalené v batohu spolu s jízdenkou. 

  
Po 4 hodinovém spánku se probouzím do (teď už) horkého dne. Je právě 6. července, půl šesté ráno a já si, natěšený na cestu, zběžně znovu kontroluju, jestli mám všechno. Kamarád mezi tím bere bagety a ostatní jídlo, já mám u sebe vodu, která je ledová a na zádech mě pěkně chladí. Ověšení batožinami jsme se, nestíhajíc vlak, vydali úprkem na autobusové nádraží, kde jsme naskočili na autobus do Brna. Chtělo se mi spát. Aby taky ne, po 4 hodinovém spánku, ale byl jsem tak vzrušený a natěšený na to všechno, co bylo před námi, že jsem nemohl spát. „Ty jo!! To je úžasný! Jsme zase na cestách! Kámo! Bude to super!“ řekl jsem kamarádovi, který seděl za mou. V Brně jsme měli zhruba hodinu a půl, a kde se nejlíp tráví čas, než v obchoďáku. Brňáci ví, že ve Vaňkovce je všechno a nic. My jsme s hrůzou zjistili, že jsme naše energeťáky nechali v lednici, a proto jsme se vydali koupit nové, jelikož jsme na sobě oba cítili tu únavu. „Co tento. Tady se píše, že ti obarví jazyk na zeleno.“ Stáli jsme v tescu u energy drinků a vybírali ten cenově přijatelný. „Jo tak jo. Stejně je ve slevě. 300 ml je akorát.“ Takže jsme energeťáky vypili a opravdu to fungovalo. Dá se říct, že až moc dobře, jelikož nejenom jazyk byl obarvený, ale i naše zuby byly teď nazelenalé. Vypadali jsme, jako nějací šílenci, s infekcí v puse. A strašně jsme se tomu smáli. Naše únava se těžce projevovala, když jsme přišli na nástupní stanice Student agency, směr Praha. Naneštěstí pro nás, kofein odvodňuje, takže jsme si opravdu přáli, aby ta 2 a půl hodinová cesta uběhla co nejrychleji. 

 Ve dvě hodiny jsme vyráželi z Prahy. Naše bagety už nám leželi v žaludku a my změnili cestovní firmu ze Student Agency na Eurolines. Teda, řeknu vám, že je to opravdu velký rozdíl. Sedačky nepohodlné, skoro žádné pohodlí, málo místa a zásuvky, které někdy fungovali a někdy ne. 

Celkově jsme v autobuse strávili něco přes 26 hodin. Nemusím zmiňovat, že od té doby nesnáším cestování v autobuse. Když jsme přestupovali v Lyonu, autobusové nádraží bylo plné lidí. Všude byla policie. Osobně jsem měl docela strach, ale všechno nakonec dobře dopadlo, a my vyjeli na naši poslední hodinovou cestu do Valence, kde na nás už čekal odvoz. Cesta byla tak dlouhá, jelikož autobus jel přes Německo. Docela velká oklika. Jen abyste věděli, Francouzi jsou hodně pyšní na svůj jazyk (a vlastně i tak obecně jsou hodně velcí vlastenci) a anglicky mluví jen hodně malé procento z celého národa, proto když jsme vystoupili ve Valence, nás přivítal David lámanou angličtinou. David je zaměstnancem campu, kde jsme dobrovolničili. Můj kamarád, se kterým jsem cestoval byl na stejném místě minulý rok, a proto se už znal s personálem. Vděčně jsem se s ním seznámil a ospale skočil do auta. Po cestě jsme se ho ptali na situaci po tom teroristickém útoku, a vlastně na muslimy ve Francii. „No jako tady se jede dál. Média rádi takové věci zveličují. Ale takové věci se dějí ve světě normálně. Jen se o nich moc nemluví.“ Ospalý souhlas a otázka, jestli už je na campu dost lidí, přišla jako další. „Zatím ani ne. Všichni přijedou až příští týden.“

Když jsme dorazili na camp, svítilo slunce. Všude okolo byly kopce. Krásně postavený, kameny obložený starý dům stál přímo u jednoho toho kopce. „Tady budeme pracovat.“ Řekl mi kamarád, když jsme vylezli z auta. Když jsme vešli dovnitř, bylo to tam moderně zařízené. Jedna dobrovolnice tam zrovna umývala zem. „Bonjur!“ Zavolala na nás s mopem v ruce. „Bonjur!“ odpověděli jsme jednohlasně. A přesně v té chvíli jsem se (pouze) cítil, jakože umím francouzsky. Postupně jsme poznávali další personál. Všichni ti lidé jsou strašně super. Poznali jsme Slovenku, která tam byla už druhým měsícem. Ukázala nám kde budeme spát a dala nám jídlo. První den jsme nic nedělali, ale spíše jenom spali. Byl jsem tak strašně vděčný za to, že jsem se mohl natáhnout. Měl jsem proseděný zadek a strašně mě bolela záda. 

Dá se říct, že jedna z těch nejlepších věcí na tom celém tripu bylo to, že jsme spali ve stanech. Představte si to. Večerní, letní vzduch. Teplý a svěží. A vy spíte pod borovicí, ve stanu. Zprvu jsem nevěřil, že se vyspím, ale od té doby spím venku strašně rád. 

Velice rychle jsem se naučil průběh dne. Ráno vstávat ve čtvrt na sedm, pak snídaně, modlitby a rozdělení prací. Mohli jste dělat různé věci. Od pomáhání v kuchyni, přes umývaní podlah až po čištění záchodů a sprch. Když jste dodělali vaši práci, šli jste pomoct dalším dobrovolníkům, kteří nebyli tak rychlí jako vy. Když všichni dodělali to co měli, měli jste volno. Obyčejně jsme šli k bazénu, nebo se scházeli ve společné místnosti, kde jsme pospávali nebo se bavili a seznamovali. Potom byl oběd. Pak zase práce, a volno až do večera. Odpoledne jsme obyčejně trávili u bazénu nebo se seznamovali s dalšíma crew nebo lidma, co využívali služeb campu. 

Vím, že tahle část je spíš informační, ale o to víc se můžete těšit na tu třetí, kde se víc rozepíšu o průběhu toho všeho, o lidech, o tom jak jsme zažívali kulturní šok, o našich cestách, o Tour de France, o kafi a skvělých lidech a vlastně o tom všem, co s Francií souvisí. Tak zatím!