Rok 2015

  Rok 2015 

Část 1.

Po dlouhé době jsem se zase rozhodl něco sesmolit a napsat menší příspěvek na tenhle blog. A znovu jsem přemýšlel, co sem napsat. A jelikož se to teď všude hemží #newyear #newme, já se rozhodl (znovu) napsat o #oldyear #oldme, aneb jaký byl můj rok 2015. Hodně lidí se mě totiž ptalo, co jsem prožil, nebo jaký jsem měl rok. Ale jelikož byl rok 2015 opravdu dlouhý, a nikomu se nechce číst 5ti stránková esej o tom, co jsem dělal loni, tak jsem si vybral jen 3 měsíce z roku 2015. A konkrétně to jsou letní měsíce: červen, červenec a srpen. Během těchto měsíců se toho v mém životě stalo docela dost, a jsou to highlight měsíce minulého roku. A abych vám to čtení zpříjemnil, tak vám to zkusím napsat příběhovým stylem. Tak si k tomu vemte čaj a zavzpomínejte se mnou na léto, zatímco je venku pod nulou...

            Probouzím se do ospalého slunečného rána. Hodiny mi ukazují 05:30, a já s nechutí vstávám z postele a protírám si oči. Dívám se na sako, které na ramínku visí z věšáku. Cítím, jak mě naplňuje pocit vzrušení a strachu. Je právě 21. května (Vím, že jsem psal o tom, že budu psát o jiných měsících, ale tady to všechno začíná), a já mám před sebou poslední zkoušku z maturity. Ústní zkoušky z angličtiny, češtiny, ekonomických a obchodních předmětů. S přáním ať den, a to všechno brzo skončí, si oblékám sako a uvazuju kravatu. V kuchyni na mě už čeká mamka s nachystanou snídaní. Znovu v mysli děkuju za to, že mám rodinu a někoho, kdo mi to jídlo nachystá, nebo mě povzbudí do nového dne. Pomalu jím jídlo a dívám se při tom na hodiny, které poskočily už o dvacet minut. „Musím běžet, nebo to nestihnu,“ prolítne mi hlavou. Jednu věc, co bych opravdu nechtěl, tak je přijít pozdě na maturitu. Dávám si do batohu stoh asi 150 papírů a vyrážím na vlak. Vzduch je svěží a teplý. Cítím, jak mi v tom saku začíná být horko. Hned, jak vyjdu ze dveří, podívám se okolo sebe, tak, jak to vždycky dělám. Užívám si to, že bydlíme na kopci. Je to tam opravdu krásné. S rozhodností, že dnešek bude úspěšný, vyrážím na kilometrovou cestu na nádraží. Ovšem postupně jak jdu, tak cítím, jak mi únava zmáhá oči a vlastně celé tělo. Moje jediné přání je to, aby se ta maturita aspoň o pár hodin odložila, abych se mohl pořádně vyspat. 

„Dobré ráno, student Hodonín,“ říkám výpravčí u okýnka. „Jednou student Hodonín, to máme 26 korun prosím,“ řekne mi s takovou zvláštní radostí. „Na maturitu, mladý pane?“ dodá při tom, jak jí dávám peníze a beru si lístek. „No. Jo. Už mě to taky čeká. To víte. Nějak podezřele rychle to uběhlo. Trochu mě to děsí.“ 

„No to víte, i já byla mladá. Teda, povím vám, já byla tak nervózní, že jsem musela jít zvracet před tou zkouškou. Jste nervózní?“ ptá se na moje pocity paní výpravčí. Popravdě jsem nevěděl co jí mám říct. Byl jsem tak ospalý, že jsem jen ztěžka dokázal popsat moje pocity. „Abych řekl pravdu, tak ani ne. Spíš už to chci mít za sebou. Dá se říct, že jsem nedočkavý.“ Nakonec jsem našel ta správná slova. „Tak to vám přeju hodně štěstí. Ať se podaří!“ dodává, když nastupuju do vlaku. Stačil jsem ještě zavolat „Děkuju“, když jsem si všiml, že ve vlaku je skoro prázdno. Jak jsem se blížil k Hodonínu, snažil jsem se v mysli probírat mýma vědomostma, které jsem za ty čtyři roky na střední slyšel a zapamatoval si je. 

 „Téma Education and England,“ oznámila mi zkoušející u první zkoušky. Měl jsem štěstí, jelikož jsem měl tu nejlepší učitelku angličtiny na škole, a díky mým znalostem angličtiny jsme si rozuměli, takže se dá říct, že jsem se na první zkoušku velice těšil. Byla tak bezproblémová, že jsem se u ní opravdu nasmál. A všechny přísedící to taky bavilo, takže není divu, že jsem dostal 38/39 možných bodů. A zbytek byl v pohodě. (Vím, že jsem to až moc utnul, ale opravdu musím, jelikož by z toho nakonec byla opravdu 5ti stránková esej.) Všechno nakonec dopadlo dobře a já maturitu udělal. Stejně jsem tomu nemohl uvěřit. Ten pocit volnosti je nepopsatelný a vy, kteří patříte k těm, co ještě maturitu nemají, tak se na ten pocit opravdu těšte.

A teď se dostávám k tomu, k čemu vlastně směřuje celý tento úvod...

K tomu, že jsem úspěšně zakončil svoje středoškolské vzdělání, se vázali i 3 měsíce úžasného svobodného volna. Takového volna, jaké zažijete jen jednou v životě, totiž pocit toho, že za sebou máte 13 let školní docházky, a už vám začíná ten „pravý“ život. Proto jsem si hned další den zaslouženě spal až do 11, a hned po mém dlouhém spánku s radostí naházel všechny ty nepotřebné učebnice, papíry se cvičeními a hromadu dalšího školního bordelu, přímo do pytle, se kterým jsem se rozloučil se slovy: „Byly to krásné 4 roky, ale je na čase si najít nové, lepší přátele.“ Pytel papíru jsem zanechal u popelnice, kde už čekal na příjezd popelářů, aby z něho udělali recyklovaný papír pro děti do školky. Pořád jsem tak nějak nemohl uvěřit tomu, že já, Jan Holomáč, jsem opravdu opravdu, opravdu udělal maturitu na první pokus. Je to vážně úžasný pocit. 

 Abych se teda posunul dál, tak jak jsem říkal. 3 měsíce volna. Pro člověka, který nerad tráví příliš mnoho času na jednom místě, a který změnu přímo miluje, přišla otázka, co teď? Kam pojedu na brigádu? Co můžu objevit? A jaké mám možnosti? Moje finanční prostředky se pohybovaly někde okolo 100 korun, za které bych mohl leda tak do Brna a dál už ne. Jelikož nerad cestuju sám, a vždycky je lepší cestovat ve dvou, tak jsem už nějaký ten hrubý plán měl. Vypadal asi zhruba tak, že odjedeme s kamarádem sbírat maliny do Skotska (kdo by řekl, že ve Skotsku rostou maliny), a tím s vyděláme docela slušnou částku. Takže, abych tak nějak sdílel moji radost z dokončeného středoškolského vzdělání, jsem se vydal za tím kamarádem, se kterým jsem měl v plánu cestovat. A vlastně taky kvůli tomu, abych zjistil, jak vypadá ta naše Skotská brigáda...

Znovu se vydávám na Kobylské nádraží. Teď už ovšem nejedu do školy, ale za kamarádem. Cítím naprosto jiný pocit než dosud. Vždycky jsem na nádraží chodil jen proto, že jsem se nějakým způsobem potřeboval dopravit do školy. Ovšem tentokrát, se cítím svobodný. Je to zvláštní. „Tak co mladý pane, měl jste štěstí?“ zeptala se mě stejná paní výpravčí jako včera. S úsměvem jsem se na ni podíval, a s nepopsatelným štěstím, jsem se s ní podělil o svoji radost. „No to víte, že jo. Nakonec to ani nebylo tak zlý, jak to všichni líčili,“ odpověděl jsem jí s úsměvem, skoro až smíchem. „Taky si myslím, že se kvůli tomu zbytečně maluje čert na zeď. A co? Kam dneska? Zapíjet maturitu?“ ptá se paní průvodčí. „No zatím ještě ne. Jedu zjistit, co budu dělat za pár týdnů.“ 

„Člověče, odpočívejte trochu. Užívejte volna!“ 

„Užívat volna budu, až budu starý!“ zavolal jsem na paní průvodčí už z vlaku, jelikož naši konverzaci postupně přerušovalo několik dalších cestujících. A tak jsem se zase dostal do Hodonína. Kamarád mi s radostí pogratuloval a když jsme si sedli ke stolu, tak jsem začal... „Tak co? Víš něco o tom Skotsku?“

„Hej, napsali mi, že mají plno, ale že s námi budou udržovat kontakt, kdyby se náhodou něco uvolnilo.“

„Tak to je pěkně k ničemu. Nechci čekat doma, až nám napíšou, teda jestli vůbec.“

„No to jo.“

„No a co teď? Jaký máme možnosti?“

„Moc jich není. Ty máš nějakou brigádu?“

„Jako, já vždycky můžu jít k taťkovi brousit železo, ale to je fakt namáhavá práce, víš co. A hlavně nechci být tady v Česku.“ 

„To jo. Taky se mi tady nechce moc zůstávat.“ 

„No nějak to uděláme, pojďme něco dělat, nechci tu sedět.“ 

A tak se to nějak zamluvilo. Abych to nějak zkrátil a nerozepisoval se až moc, skočím až do poloviny června, kde jsem se (ano, opravdu) ocitnul s bruskou v ruce, u neobroušeného železa, která čekalo, až ho s tou bruskou přejedu. Už druhý týden jsem přemlouváním vstával v pět ráno, abych si aspoň přes ty prázdniny nějaké ty peníze vydělal. Už snad třetím rokem, jsem dělal brigádu v té stejné firmě, jediné co se změnilo, byl akorát tvar a velikost železa, které jsem obrušoval.

Naštěstí pro mě se tohle velice rychle změnilo, když jsem se zase po týdnu viděl s mým kamarádem. 

Náš rozhovor probíhal asi takto: „Hej kámo, já už vím, kam pojedem,“ řekl mi, když jsme spolu pili kafe.

„No říkej, kam?!“

„Do Francie.“ 

A přesně teď jsem se rozhodl, že svůj cestovatelský příběh rozdělím na tři části. Budu je přidávat postupně. Jak už jsem psal, nikoho nebaví číst tak dlouhé věci naráz. A číst tu pěti nebo šesti stránkovou esej naráz taky není kdovíjak super. Těšte se na pokračování. :)